O Luně a Drakovi, který nikdy nespí

Kdysi dávno, žil na naší zemi Drak, který nikdy nespí. 

Ačkoliv žil na pólu, jeho oheň a jeho žár byly silnější než kteréhokoliv jiného draka. Přebýval přes celý polární den na póle severním a když se začalo stmívat, přelétl na pól jižní, kde právě svítalo. 

Drak, který nikdy nespí, žil jen ve dne. Celé dny si hrál s hustou sněhovou pokrývkou, smál se ve vánici a odpočíval ve stínu ledovcových masivů. Rozmlouval se Žlutovlasým Sluncem, měl ho opravdu rád, protože mu vždycky pomohlo. 

"Žlutovlasé Slunce, co se děje, když není den krásně zalitý tvým světlem a teplem?" zeptal se ho jednou.

"To je noc, Draku, který nikdy nespí. V noci všichni ostatní draci i zvířata spí. Svět je chladný a tmavý," odpovědělo Žlutovlasé Slunce.

"Tmavý?" 

"Já jsem na druhé straně země, tam dělám den, zatímco tady je noc. V noci ti nesvítím, v noci nesvítí nic, krom..." nastavilo se při povídání.

"Krom?" zajímal se Drak, který nikdy nespí. 

"Už musíš jít, brzy odejdu na druhou stranu země," řeklo Žlutovlasé Slunce najednou. 

"Dobře, půjdu," Drak, který nikdy nespí, mávnul křdly a v té chvíli byl ze severního pólu pryč.

Na rovníku se ale otočil a zamířil zpět na severní pól. Když tam doletěl, na prázdné sněhové pustině se ocitl sám. Drak, který nikdy nespí, se ocitnul v noci. 

Byla noc, chladná noc. A Drak, který nikdy nespí, byl na chladném ledovém pólu sám. Pod ním sníh, okolo něj tma a nad ním mraky čeřené ledovým větrem. 

"Takže Žlutovlasé Slunce mělo pravdu," řekl zklamaně, "opravdu jen pustina, bez Žlutovlasého Slunce, bez radosti, bez světla..." 

"Já jsem světlo," ozvalo se zpoza mraků. Drak, který nikdy nespí, se vyděsil.

"Kdo jsi?!" zavolal do mraků. 

"Jsem Luna, foukni do mraků a uvidíš mě." 

Drak, který nikdy nespí, vylétnul o kus výše, nadechnul se... A fouknul. Mraky nad zemí se malinko zatřásly, ale ono světlo pořád neviděl. 

"Zkus to ještě jednou," uslyšel zhora. 

Drak, který nikdy nespí, tedy fouknul ještě jednou a tentokrát z plných plic. Mraky ustoupily a Drak, který nikdy nespí, si vysíleně lehnul do sněhu. 

"Výborně," vyrušil ho z jeho oddychování onen hlas, "teď vidíš mě a já vidím tebe." 

Drak, který nikdy nespí vzhlédl a na chvíli se úplně zastavil. Musel si sednout. 

"J-jak se jmenuješ-š?" zakoktal.

"Už jsem řekla, jsem Luna," odvětil mu sněhobílý kotouč přmo nad ním. Luna vypadala skoro jako Žlutovlasé Slunce, ale její světlo bylo bílé a mnohem chladnější než světlo Žlutovlasého Slunce. Drak, který nikdy nespí, viděl ve světě tisíce krásných věcí, Luna ale byla čarokrásná. Její světlo bylo tak jasné a tak čisté jako sníh, ve kterém celý život žil. 

"Jsi krásná," na nic více se nezmohl, jak byl udiven. 

Luna se usmála.

"Nejsem," řekla, ale kdyby nebyla sněhově bílá, červenala by se, "kdo jsi ty?" 

"Jsem Drak, který nikdy nespí." 

"Tak proč jsi na území, kde je noc?" zeptala se Luna. 

"Chtěl jsem poznat noc," řekl. 

"A jak se ti líbí?" zeptala se Luna, která v ten moment vypadala, že je on to nejdůležitější na celé Zemi, kterou sledovala. 

"Moc, hlavně ty se mi líbíš," odpověděl nesměle Drak, který nikdy nespí. 

"Víš, že ty mě taky?" zasmála se Luna a pohladila ho svým paprskem. 

"Jsi v téhle tmě úplně sama?" pohladil její světlo, křídlem. 

"Mám nad sebou hvězdy, vidíš? Taky tu mám mraky," porozhlédla se po obloze.

"Mraky..." opakoval Drak, který nikdy nespí. 

"Zůstanu tady s tebou přes noc," sednoul si na sněhovou dunu, "celý půlrok."

"To budu ráda, Dráčku," osmělilo se její světlo.

Jak jí slíbil, tak i udělal. Celou polární noc zůstal s ní. Někdy mu ji mraky vzaly, on na ní ale trpělivě čekal. 

Byli spolu, on se v jejím světle veselil ve sněhu, ona se udivovala nad jeho ohněm. Oba dva si něco dávali. Oba spolu trávili čas, hodně času. Jak řekl, někdy byla s mraky.

"Mám práci, svítím i na jiné oblasti než sem, ty jsi pro mě ale nejdůležitější," říkávala mu. 

Za čas, který spolu strávili, se do sebe zamilovali. 

On miloval ji svým plamenem a svou krví, která vřela. Jeho láska k ní nespala, stejně jako on sám.

Ona milovala jeho svou čistotou a světlem, kterým oplývala. Její láska ho zahrnovala štěstím.

Vypadalo to, že spolu budou navěky, pak se ale přiblížilo svítání. Pak tu byl konec noci. 

Drak, který nikdy nespí, se usadil na rovníku, když se nudil, procházel se po polednících a sedal na rovnoběžkách.

Každý den mohl na rovníku vídat jak Lunu tak Slunce a byl tak moc šťastný. 

Jednoho dne, se Luna dostala mezi Zemi a Slunce. 

Drak, který nikdy nespí byl zmatený, to nejprve. 

Neviděl ani Slunce ani Lunu, byl na Zemi úplně sám...

Zmatení nevydrželo moc dlouho, přišla samota a taky smutek... Smutek se nakonec zakousl do jeho srdce.